Když jsem byl mladší, dost jsem se styděl a stud v mém případě způsobuje problém s mluveným slovem. V blízkosti děvčat, která se mi líbila, jsem se překvapivě styděl velmi, tudíž se ze mě stávalo stvoření tišší než ona pověstná voda a o mletí břehů jsem si mohl nechat leda zdát (ať už si pod tím představíte cokoliv).

Tuto situaci bylo nutné řešit. Jak už jsem naznačil, nejsem přehnaně atraktivní typ, který by děvčata omračoval jednoduše tím, že existuje, tudíž jsem tušil nezbytnost konání. Byl jsem nucen vyvinout nějakou snahu. Věděl jsem, že to nebude lehké. Překonat sám sebe, přemoci stud a vystoupit ze svého stínu, bojovat a rvát se za svou budoucnost, nebát se, hodit všechno za hlavu a jít za svým snem! A tak jsem začal psát. Posera.

Psaní (= psaní dopisů, protože počítače ani mobily v té době v ČR ještě nikdo neznal) poskytovalo dostatečný časový i místní odstup pro má vyjádření. Přes počáteční drobná zakolísání (např. tajný mstitel místo ctitel) jsem v této disciplíně našel potřebnou jistotu a útěchu. Mé (s)věty se rozvíjely. I když to úplně nepřineslo kýžené ovoce, protože s holkama nakonec přece jenom musí člověk i mluvit, hodnotím to kladně a můžu tento postup, tím spíš v dnešní době mobilů, jen doporučit (samozřejmě pouze v případě, že nejste tele a nezpůsobíte hrubkami víc škody než užitku).

A pro inspiraci přikládám jednu romantickou básničku, která vznikla během výše uvedeného období a je oblíbená především díky své univerzálnosti.

Jmenuje se *.

   *, to jméno vyslovit je slast.

   Pro * bych zradil i svou vlast.

   * je přednější než chlast.

   Mé pouto s * je silnější než plast.

(Místo hvězdičky je možné dosadit jakékoliv jméno.)