„Pojďme jíst, děti.“

„Pojďme jíst děti.“

Uvedené věty patří mezi nejznámější příklady dokazující obří potenciál jednoho z nejdrobnějších znaků písma, čárky. Člověk napíše slova v požadovaném slovosledu a má za to, že vyřešil význam věty. Pak se ale zjeví čárka a svou (ne)přítomností a umístěním může razantně význam celé věty změnit. Je to v podstatě kouzlo. Čárky márky fuk. Takže pozor, čárky nejsou fuk.

Nutno přiznat, že čárkování není lehkou disciplínou, tím spíš v českém jazyce plném výpustek, přístavků, doplňků a dalších fantaskních větných členů. Pravidel k této problematice evidujeme tolik, že je téměř nemožné je všechny dohledat a přečíst, natož se je naučit, takže cit a nadhled jsou jistě namístě.

„V terénu“ se pak s čárkami každý pere po svém. Vedle jedinců, kteří mají o pravidlech určité povědomí a v nejistých situacích se řídí citem, narazíme často na lidi, pro které jsou pravidla absolutně jasná a nepřekročitelná, takže například před každým „ale“ automaticky píšou čárku, což je, ale blbost.

No a pak jsou tací, kteří se rozhodli čárky zcela ignorovat. Tento přístup je k vidění například v některých internetových diskuzích, přičemž zde platí nepřímá úměra mezi mírou vyhrocenosti komunikace a množstvím čárek v příspěvcích. Čím více jsou přispěvovatelé rozčílení, tím méně čárek píšou. Pravděpodobně je to záměr diskutujících, kteří usilují o maximální údernost svého sdělení. Svým názorem chtějí oponenta zcela omráčit, a proto využívají i této nekalé techniky, která zcela zákeřně nedovolí soupeři ani nádech. Pravděpodobně. A pak vznikne třeba věta „Komunisti byli nepřekonatelní podvodníci v té době neměli šanci poctiví lidé úplně v pohodě žili debilové.“. Chápete? Já trochu váhám.

A proto, prosím, přátelé, dbejte, ve vlastním zájmu, na čárky.