Barva pleti, víra, pohlaví... vše, co rozděluje lidi na nějaké skupiny, může zároveň vést k diskriminaci. Jedná se o vážné téma, proto se předem omlouvám za zlehčující text.

Jsem běloch, muž, heterosexuál, čili na první pohled člen skupin, které diskriminací příliš netrpí. Ale! Jsem levák. A to je, mí milí přátelé (praváci), taky někdy na... levačku. Komplikace, které leváctví přináší, jsou všeobecně známé a ve většině případů i eliminované. Přesto mě napadá minimálně jedna, která mě děsila již na základní škole a setrvává dosud. Stříhání. Disciplína jen pro odvážné leváky. Kolečka z papíru, která nejsou vystřižená, ale spíše vykousaná, byla mojí noční můrou. A to vůbec nemluvím o zákeřné látce, která zůstávala po všech mých pokusech o její rozstřihnutí nůžkami pro praváky dál absolutně netknutá a zcela zřetelně se mi smála do obličeje.

Nůžky pro leváky nám vrátily zpět naše ztracené sebevědomí, přesto však stále existují situace, které odhalí nedokonalost tohoto řešení. Každý levák má své nůžky doma nebo v práci a používá je při každodenních úkolech, ale co ty nevšední mimo domov a mimo pracoviště? Upřímně, znáte někoho, kdo by své nůžky nosil stále s sebou? Já ne a sám si to také neumím představit. A to je jeden z důvodů, který mi brání v tom, abych se stal politikem. Dokážete si představit tu ostudu, kdy při slavnostním otevření nové dálnice zapůjčenými nůžkami pro praváky pižlám pásku? Já ano a jde mi z toho mráz po zádech. Určitě si říkáte, že o nic nejde, vždyť je to legrace. Ano, když pomineme nepatrný pocit studu a méněcennosti, v podstatě je to jen úsměvné. Ale jsou situace, kdy může jít o život. Nezadržitelně se blíží okamžik, kdy do ruky dostanu nůžky k přestřižení pupeční šňůry, a mě děsí skutečnost, že se zatím nikdo z porodnice neptal, kterou rukou budu stříhat...