Dřív jsem měl za to, že fanatismum fanoušků je doménou především prázdnohlavců, které jednoduše nic lepšího než vytrhnout sedačku a hodit ji na hřiště nenapadne. Zkušenosti posledních let mě však usvědčily z omylu. Šílenství si v hledištích nevybírá.

Na vzorku svých kamarádů jsem si ověřil, že i vzdělaní a jindy zcela seriózní lidé propadají atmosféře a jsou schopni činů, které by v době své příčetnosti sami odsoudili minimálně zvednutým obočím. Na stadionu, když fandí svému srdcovému klubu, zkrátka platí jiná pravidla než v běžném životě. To brzy pochopí i postarší dáma, která sedí opodál a pochutnává si na párku v rohlíku. Jsem si jist, že by ji mí kamarádi za „normálních“ okolností s úsměvem pustili sednout v tramvaji, ale tady nejsme v tramvaji. Jsme na fotbale. A jsme neřízené střely. Takže je paní zasypána sprškou sprostých nadávek, a to z jednoho fatálního důvodu: Její tričko má jinou barvu. Z obklíčení ji naštěstí vysvobodí pan rozhodčí, který strhává pozornost rozjívených fanoušků nesprávně odmávaným autem v blízkosti půlící čáry. Upřímně řečeno, nikdy jsem neměl pocit, že by mí přátelé trpěli nějakými psychickými problémy, ale když teď začínají lomcovat plotem, mou hlavou lomcuje podezření, že možná trpí. Světlo na konci tunelu pro ně představují světlice. Ty jsou spolu s dělbuchy a dalšími podobnými hračkami sice zakázané, ale fandění musí mít jiskru. Je třeba oslovit i dosud nezapálené diváky a vznítit jejich zájem! Nebo aspoň bundu.

Deset minut po zápase už jsou to zase moji kamarádi. Klidní a rozumní. Zvláštní věc ty emoce.