Sedíte doma a chce se Vám brečet. Je Vám hrozně, protože Vás vyhodili z práce. Navíc Vám došlo pivo. A došla i tchýně. Prostě všechno špatně. Rozumné řešení se v takových situacích hledá těžko.

V tom zavolá kamarád a Vy ucítíte naději. Popíšete mu svou situaci a čekáte pomocné lano. Přijde ale hláška „To bude zase dobrý, chce to čas.“ nebo „To je život. Jednou jsi dole a jednou nahoře.“ a Vy chytáte to pofiderní pomocné lano a vážete si z něj oprátku.

Fráze. Nic neříkající, neustále dokola omílané slepence slov, které někdy někdo jen tak utrousil (v horším případě složitě vymyslel) a ostatní se jich chytli jako užitečných slovních obratů, čímž si zásadně snížili nároky na vlastní myšlenky. Fráze jsou k ničemu a víme to všichni právě díky situacím, kdy jsme sami potřebovali slyšet něco jiného než chabou floskuli, ale čekali jsme marně.

A vrchol? Tautologická fráze. Když mě chce někdo vážně zničit, nasadí výraz čínského mudrce a pošle tam třeba: „Život je život.“ V tu chvíli cítím fyzickou bolest na prsou, mám tmu před očima a neodolatelnou chuť srolovat se jako starý koberec, odkutálet se někam do kouta a tam tiše vypelichat.