Lidi jsou skvělí. Každým dnem posouvají hranice vědění o pořádný kus, za což mají můj upřímný obdiv. Někdy si říkám, že bych taky rád přispěl. Že bych se třeba pokusil vyřešit jeden z Hilbertových problémů, nebo vymyslel, co budeme dělat, až dojde pitná voda. Ale ne. Tohle bádání není pro mě. Nemůžu to řešit. Mám jiný problém. Se svou vlastní hlavou.

Bojujeme spolu už přes 30 let. Náš vztah je kolísavý. Někdy rozvážně, jindy bezhlavě. Jsou chvíle, kdy spolu vedeme inteligentní a plodnou spolupráci plnou výstupů, a jindy bych jí nejraději praštil do zdi. Například ve chvílích, kdy mi v zákoutích slovníku schová nějaké slovo, které zrovna potřebuji říct. Ano, všechno se dá opsat a popsat jinak, oklikou či obloukem v závislosti na kostrbatosti, ale i k tomu potřebujete hlavu. A ta moje se v tomto momentě jednoduše sekne a nabízí mi pouze slova jako „ehm“, „takové to“, „no“ a pak pár těch sprostých. Takže mi nezbývá nic jiného než pár vteřin tiše lapat po dechu a doufat, že můj posluchač tu věčnost, než znovu systém naskočí, vydrží.

Představuju si, že každý má v hlavě týpka s lupou (ne s lupami, i když...), který listuje ve zmíněném slovníku a našeptává správná slovíčka. Jenže zatímco někdo má učesaného a upraveného sympaťáka, který chodí do práce včas a s úsměvem, ten můj panáček je zamračený lenoch, kterého nebaví listovat ve slovníku, a navíc už ztratil i tu lupu.

A ze všeho nejlepší jsou rána, kdy mi můj skvělý našeptávač hned po probuzení bez jakéhokoliv vysvětlení naservíruje třeba jméno Otmar Brancuzský. Jen tak. Aby řeč nestála. Poraď si s tím, chlapče.