„Nepojedeme na výlet do Poděbrad?“ zeptala se mě po kontrole v porodnici, kde jí informovali o nulovém pokroku oproti minulému týdnu, takže „Na porod to ještě rozhodně nevypadá.“ Jeli jsme. Kolonáda, sluníčko, zmrzlina. Skoro až kýč. Situace si žádala něco nečekaného. Začala bouřka. Dobře. Jedeme domů.

Já: „Miláčku, jsi v pohodě?“

Ona: „Jo, to jsou jen falešné kontrakce.“

Já: „Určitě?“

Ona: „Určitě. Jednou už jsem rodila, poznám to.“

Já: „Dobře, tak já ještě skočím pro lázeňské oplatky.“

40 minut cesty domů. 40 minut falešných kontrakcí každých 6 minut.

Já: „Neměli bychom přece jen jet do porodnice? I kdyby to byl falešný poplach, aspoň na Tebe kouknou.“

Ona: „Ne, jsem v pohodě, jenom to roz... uf uf uf... rozdýchám a můžeme ven na procházku.“

Já: „Jasně. Skvělý nápad. Jedeme do porodnice a tečka.“

Ona: „Tak... uf uf uf... jo.“

Čtvrtek, 16:40, ucpaná Praha.

Ona: „Vem to klidně oklikou! I když to bude delší cesta, nevadí, hlavně ať jedeme! Jestli budeme ještě chvíli stát v téhle dementní koloně, tak porodím v autě.“

Dobře. Teď už nám chybí jen typická filmová scéna, kdy se na objízdné trase najednou zjeví dělníci a velký stavební stroj blokující průjezd. Baf. Jsou tam. V Kobře 11 by to asi přeskočili pomocí nějaké nájezdové rampy. Hledám rampu. Bohužel nikde nic. Couvám. Oklika okliky. Zbytek cesty už bez filmových scén. Falešné kontrakce každé 4 minuty. Na chodbách porodnice prázdno a podezřelé ticho. „Jestli malujou, tak je všechny utluču válečkem.“

Naštěstí nemalovali. Příjem na ambulanci v 17:01. V 17:15 jsem se stal podruhé tátou.

Moje hrdinka to znovu zvládla.