V poslední době jsem zaznamenal několik podobných, nicméně na sobě zcela nezávislých sdělení, ve kterých se dotyční svěřovali, že jsou šťastni za svoji práci. To by bylo samozřejmě zcela v pořádku, kdyby však předávání této informace nedoprovázel téměř omluvný tón v hlase. Znělo to přibližně takhle: „Vím, že to není nic moc, jsem jen blbý/á ajťák/prodavačka/uhlobaron, ale mě to baví. Jsem moc rád/a, že to můžu dělat.“

Při podobných příležitostech mi automaticky naskakuje ta památná reklama. „Když jsem se v patnácti rozhodoval, co budu dál dělat, pekařina pro mě byla jasná volba. Jasně, člověk se musí otáčet, ale já věřím, že když děláte věci pořádně, lidé to ocení.“ To jsou slova šťastného muže. Nejenže vystupoval v reklamě (!), ale především si užívá svůj každodenní chléb. V patnácti letech si stanovil jasný cíl a bez váhání se vydal nelehkou cestou za jeho dosažením. Podařilo se a nyní již vykonává své vysněné zaměstnání. A je šťastný. Tak šťastný, že ho nerozhodí ani špatná káva. To je profesní vrchol. Nic víc neexistuje.