Po překlenutí telecích let, kdy pro mě bylo čtení za trest, přišlo procitnutí. Nesmyslný odpor vystřídala smyslná láska. Ovšem nikoli bezmezná. Knihám bych obětoval svůj život, nad internetovými texty často běduji. Je to má vina, má veliká vina. Vše se odvíjí od očekávání. Ke knihám jsem milosrdný, věnuji jim dostatečný prostor k saturaci mých potřeb a ony mě nezklamou. Internet však pročítám v krátkých pracovních přestávkách, často třeba při obědě, kdy si vystačím s omáčkou na talíři, ta druhá v textu mi nechutná.

Chci krátkou (c)hutnou informaci, námět k zamyšlení, ne dopodrobna vypsaný záměr. Chci věcnost, ne věčnost. Proto předem vzdávám čtení textu, který je delší než dva „scrolly“. Málokdy mě první řádky zaujmou natolik, abych se prokousal osmatřiceti stránkami až na konec. V hlavě mi vyskočí „too long; didn't read“ a hotovo. Omlouvám se autorům. Uvědomuji si, že přicházím o spoustu delikátních myšlenek a okořeněných příkladů, ale mé trávení (času) není neomezené.

Proto mě baví Twitter. Proto sám píšu jen krátké články. A nejen proto třeba rád našlapuju s Olgou.