Známá hubne do plavek.
Stres, slzy a nadávky.
Já mám na to vlastní lék,
koupím si větší plavky.
Zpívám Ti do zvukovodu
na Tvé krásné oči ódu,
můj zpět Ti však činí škodu,
a tak blinkáš do záchodu.
Až bude ze mě starý muž
a otupí mi v kapse nůž,
potom bude pozdě už
skákat přes kaluž.
Znal jsem muže s patkou,
co žil s psychopatkou,
šlo o lásku krátkou,
tloukla ho lopatkou.
Piju jenom šťávu z řepy,
dělám výpady a dřepy,
všiml by si snad i slepý,
že mám zadek velkolepý!
Měsíc už začal svoji šichtu,
s úsměvem svítí mi do ksichtu.
Chtěl bych protlačit do stanov,
že přípustný je pouze nov.
Na konci roku se bilancuje. Začátek roku je ve znamení nových výzev. Někdo si dá předsevzetí přestat pít/kouřit/fetovat, jiný (nebo tentýž) začít cvičit/zdravě jíst/nebýt debil... A pak jsou tu lidi, kteří novoročními předsevzetími pohrdají. S tím špatným přestali už dávno a to dobré dělají již léta. Nepotřebovali k tomu žádný přelom roku. Prostě chtěli a udělali to. Když pak v lednu v posilovně vidí spoustu nových tváří a zástupy neznámých těl jim blokují skříňku a sprchu, nadávají na ledňáčky. Nadšence, kteří od ledna chtěli zkusit změnu, ale často déle než do konce ledna nevydrží, protože zápal ze začátku roku dohoří. Jo, v mnoha případech to tak dopadne. Znám to z vlastní zkušenosti. Člověk třeba zjistí, že se v posilovně zpotí a není mu to příjemné. Stává se to. Ale je nutné kvůli ledňáčkům předsevzetími opovrhovat? Není pozitivní a užitečné, že se dotyční zamysleli a uvědomili si, že je třeba něco špatně a chtějí s tím pohnout? I kdyby jen jeden člověk na celé planetě svůj plán dodržel a zlepšil díky bezvýznamné změně kalendáře svůj život, bude to za mě skvělé...
Někdo rýmu, jiný kašel,
každý si to svoje našel.
Chřipka, zánět, cholera,
podzim, zima, nádhera.
Přes sociální sítě
píšu Ti: „Kočko, chci Tě!“
Když Tě pak zřím v realitě,
mlčím a rdím se jako malé dítě.
Lidé si mě neváží,
smějí se a uráží,
to vše kvůli vizáži,
neb mám srostlé podpaží.
„Už se mi plazíš na nervy,
ohřej si jídlo z konzervy,
syčíš jako píchlá duše,“
pronesla hadice suše.
Stanu se gastro dobrodruhem,
zjistím, zda i za polárním kruhem
živí se lidi tuhým pstruhem,
který si mlčky proplouvá uhem.
Když má rýmu slon,
smrká do záclon
a z holubů si dělá kuličky
velké jako balón.
Jelikož žiji v lese,
mají mě za homelesse,
závidí, že tady pod křovím
mám od všech pokoj i s podkrovím.
Když nezávislé krávy
žerou spolu trs trávy,
až jim klapou HUBy
a cinkají zuby,
na společném rynku
je řeč o coworkingu.
Potkal jsem v lese vílu,
neváhal ani chvilu,
říkám: „Pojď do civilu,
postavíme si vilu!“
A ta krásná víla
mi bryskně odvětila:
„Co Ty jsi za úchyla?!“
Píšu po zdech cizích domů,
že se blíží můj bod zlomu,
místo empatie ale
slyším jenom: „Ty vandale!“
Mohl jsi změnit svět,
velkou nadějí byl jsi,
jenže je snazší zlenivět,
ležet a čumět na reelsy.
Mám chlupatá záda.
Vývojová vada.
Můj děda byl chlupatý,
šlapal živlům na paty.
Pocházím z periferie,
kde pančelka dělá dryje,
když dítě v kreslení ryje.
A tady v Praze jsou toho plné galerie.
Miluju je, co si budem,
zplodil jsem je vlastním údem,
přemýšlím však nad osudem,
když zas slyším: „Už tam budem?“
Zbytečné spory a nepěkné hádky.
Na posezení sežrané oplatky.
Z nevinných dívek vinné matky.
To se prostě stává a nelze to vzít zpátky.
Pojď, ulítnem spolu
na louku plnou stvolů,
jen my, pár knihomolů,
daleko od všech volů.
Písnička dohrála,
už slyším jen Tvůj dech.
Julča se pos∗ala,
má to až na zádech.
Včera večer na pivě
řešili jsme bouřlivě,
že věž v Pise je křivě,
bo plány jsou v kurzívě.
Rodič pro své ratolesti
dělá všechno, co může,
chce jim dopřát pocit štěstí,
přitom stačí kaluže.
Běžím domů, protože
nesu žrádlo pro mrože,
je upoután na lože,
bo už chodit nemože.
Snažím se už dlouhé roky,
marně hledám skrýš.
Vždy mě najdou dětské kroky:
„Tatínku, Ty spíš?“
Chtěli jen tátovi připravit kus žvance,
neznali však hrozby laktózové intolerance.
Na krajíc pod šunku dali sýr otci.
Sirotci.
Byl jeden brouček Ota,
co měl chuť do života,
jenže pak přišla bota
a Ota má tvar fota.
Vykřičel bych do všech uší,
že Ti to dnes tuze sluší.
Ale nemůžu,
protože pracuješ
a můj křik Tě ruší.
Stala se mi taková věc... vydal jsem knížku pro děti. Nebyla to úplně snadná a rychlá cesta, ale má to happy end. A já mám nevšední zkušenost. Pokud Vás zajímá celý průběh, nebo spíš průchod vzniku knížky, protože tempo bylo opravdu pozvolné, nabízím svůj pohled. Nebojte, není to žádný román, vždyť mě znáte (TL;DR), jen časová osa se zachycením klíčových událostí.
• duben 2017: napsána básnička Vysavač (zveřejněno na Twitteru dne 29. 4. 2017, bez dalších ambicí);
• květen 2017: narození syna Jonáše;
• červen 2017: první myšlenka napsat knížku pro Jonáše, nápad na styl à la Vysavač;
• červenec 2017: tvorba básniček v plném proudu, stanoven plán napsat alespoň 20 básniček;
• srpen 2017: tvorba básniček v plném proudu, stanoven plán vydat knížku a dát ji Jonášovi k jeho prvním narozeninám;
• září 2017 až duben 2018: tvůrčí krize;
• květen 2018: Jonáš oslavil své první narozeniny, připuštění si, že se původně stanovený termín vydání knížky nestihne;
• červen 2018: znovunastartování tvorby básniček;
• červenec 2018: tvorba básniček v plném proudu;
• srpen 2018: dokončení básničky č. 20;
• taky srpen 2018: oslovení oblíbeného ilustrátora s nabídkou spolupráce, přijatá odpověď: momentálně zaneprázdněn, ozvi se začátkem příštího roku;
• září 2018: oslovení vytipovaných nakladatelství s nabídkou rukopisu, přijaté odpovědi: bez reakce;
• leden 2019: znovuoslovení oblíbeného ilustrátora s nabídkou spolupráce, přijatá odpověd: momentálně zaněprázdněn;
• taky leden 2019: oslovení dalších naklatelství s nabídkou rukopisu, přijaté odpovědi: bez reakce, nehodí se nám do edičního plánu, nevydáváme básničky pro děti;
• pořád leden 2019: oslovení jiného doporučeného ilustrátora (Matouše) s nabídkou spolupráce, přijatá odpověď: souhlasím, jdu do toho, ale momentálně moc nestíhám;
• březen 2019: přijaty první ukázky ilustrací od Matouše;
• květen 2019: Jonáš oslavil své druhé narozeniny;
• taky květen 2019: oslovení dalších nakladatelství s nabídkou rukopisu, přijaté odpovědi: bez reakce, básničky mají vtip, ale nehodí se nám do edičního plánu, veršovánky pro děti nevydáváme, tento typ projektu je pro nás neatraktivní;
• září 2019: oslovení dalšího doporučeného nakladatelství s nabídkou rukopisu, přijatá odpověď: básničky se nám líbí, mají potenciál, ale změňte to a to a to, moje odpověď: neumím a vlastně ani nechci nic měnit, omlouvám se, pokud vydat, tak v tomto znění, přijatá odpověď: bez reakce;
• taky září 2019: rozhodnutí o vydání samonákladem, případně s využitím crowdfundingu;
• listopad 2019, leden a březen 2020: přijaty další ukázky ilustrací od Matouše;
• květen 2020: Jonáš oslavil své třetí narozeniny;
• červen 2020: narození dcery Julie, stanoven plán vydat knížku a dát ji Julii k jejím prvním narozeninám;
• červen, září a listopad 2020: přijaty další ukázky ilustrací od Matouše, už schází jen ilustrace na titulní stránku;
• pořád ještě listopad 2020: první osobní schůzka s Matoušem, ilustrátorem (do té doby jen elektronická komunikace), rozhodnutí o vydání samonákladem (otravovat lidi s crowdfundingem by bylo v téhle blbé době nevkusné), žádost o přidělení ISBN;
• stále listopad 2020: první grafické návrhy knížky od grafika, včetně titulní stránky;
• prosinec 2020: finalizace grafického návrhu knížky a příprava tiskových dat;
• stále prosinec 2020: poptávky tisku u vytipovaných tiskáren, finální výběr tiskárny;
• a konečně leden 2021: úprava webových stránek, příprava distribučního kanálu, tisk a vydání knížky, hotovo, happy end.
Od první myšlenky vydat knížku do jejího vydání uběhly 3 roky a 4 měsíce. Tak snad jsme to neušili horkou jehlou.
„Nepojedeme na výlet do Poděbrad?“ zeptala se mě po kontrole v porodnici, kde jí informovali o nulovém pokroku oproti minulému týdnu, takže „Na porod to ještě rozhodně nevypadá.“ Jeli jsme. Kolonáda, sluníčko, zmrzlina. Skoro až kýč. Situace si žádala něco nečekaného. Začala bouřka. Dobře. Jedeme domů.
Já: „Miláčku, jsi v pohodě?“
Ona: „Jo, to jsou jen falešné kontrakce.“
Já: „Určitě?“
Ona: „Určitě. Jednou už jsem rodila, poznám to.“
Já: „Dobře, tak já ještě skočím pro lázeňské oplatky.“
40 minut cesty domů. 40 minut falešných kontrakcí každých 6 minut.
Já: „Neměli bychom přece jen jet do porodnice? I kdyby to byl falešný poplach, aspoň na Tebe kouknou.“
Ona: „Ne, jsem v pohodě, jenom to roz... uf uf uf... rozdýchám a můžeme ven na procházku.“
Já: „Jasně. Skvělý nápad. Jedeme do porodnice a tečka.“
Ona: „Tak... uf uf uf... jo.“
Čtvrtek, 16:40, ucpaná Praha.
Ona: „Vem to klidně oklikou! I když to bude delší cesta, nevadí, hlavně ať jedeme! Jestli budeme ještě chvíli stát v téhle dementní koloně, tak porodím v autě.“
Dobře. Teď už nám chybí jen typická filmová scéna, kdy se na objízdné trase najednou zjeví dělníci a velký stavební stroj blokující průjezd. Baf. Jsou tam. V Kobře 11 by to asi přeskočili pomocí nějaké nájezdové rampy. Hledám rampu. Bohužel nikde nic. Couvám. Oklika okliky. Zbytek cesty už bez filmových scén. Falešné kontrakce každé 4 minuty. Na chodbách porodnice prázdno a podezřelé ticho. „Jestli malujou, tak je všechny utluču válečkem.“
Naštěstí nemalovali. Příjem na ambulanci v 17:01. V 17:15 jsem se stal podruhé tátou.
Moje hrdinka to znovu zvládla.
Lidi jsou skvělí. Každým dnem posouvají hranice vědění o pořádný kus, za což mají můj upřímný obdiv. Někdy si říkám, že bych taky rád přispěl. Že bych se třeba pokusil vyřešit jeden z Hilbertových problémů, nebo vymyslel, co budeme dělat, až dojde pitná voda. Ale ne. Tohle bádání není pro mě. Nemůžu to řešit. Mám jiný problém. Se svou vlastní hlavou.
Bojujeme spolu už přes 30 let. Náš vztah je kolísavý. Někdy rozvážně, jindy bezhlavě. Jsou chvíle, kdy spolu vedeme inteligentní a plodnou spolupráci plnou výstupů, a jindy bych jí nejraději praštil do zdi. Například ve chvílích, kdy mi v zákoutích slovníku schová nějaké slovo, které zrovna potřebuji říct. Ano, všechno se dá opsat a popsat jinak, oklikou či obloukem v závislosti na kostrbatosti, ale i k tomu potřebujete hlavu. A ta moje se v tomto momentě jednoduše sekne a nabízí mi pouze slova jako „ehm“, „takové to“, „no“ a pak pár těch sprostých. Takže mi nezbývá nic jiného než pár vteřin tiše lapat po dechu a doufat, že můj posluchač tu věčnost, než znovu systém naskočí, vydrží.
Představuju si, že každý má v hlavě týpka s lupou (ne s lupami, i když...), který listuje ve zmíněném slovníku a našeptává správná slovíčka. Jenže zatímco někdo má učesaného a upraveného sympaťáka, který chodí do práce včas a s úsměvem, ten můj panáček je zamračený lenoch, kterého nebaví listovat ve slovníku, a navíc už ztratil i tu lupu.
A ze všeho nejlepší jsou rána, kdy mi můj skvělý našeptávač hned po probuzení bez jakéhokoliv vysvětlení naservíruje třeba jméno Otmar Brancuzský. Jen tak. Aby řeč nestála. Poraď si s tím, chlapče.
Necítím se býti v tomto oboru slovutným odborníkem, neboť se v něm pohybuji teprve necelý rok. Navíc jsem otcem pouze jednoho dítěte, tudíž vyznavači známého emiminovského přísloví „Jedno dítě, žádné dítě“ nad mými plky jen ledabyle mávnou rukou. Přesto plkám. Chci zmínit pár mýtů souvisejících s rodičovstvím, se kterými jsem se v několika posledních měsících setkal. Na základě vlastních zkušeností je chci zcela neobjektivně potvrdit, nebo vyvrátit.
Mýtus: Když se Vám narodí dítě, nějaký čas nebudete cestovat.
Stanovisko: Nesmysl. Především v případě, kdy máte v jednom kuse křičící dítě, cestování jednoznačně doporučuji. Aspoň nebudete (hlavně v noci) otravovat sousedy, se kterými se potkáváte dlouhodobě. U neznámých lidí, které cestou minete v letadle či hotelu, Vám to může být fuk.
Mýtus: Čím menší, tím zranitelnější.
Stanovisko: Nikoliv. Tenhle mýtus jsem si vytvořil sám, ve své vlastní hlavě. Říkal jsem si, že než vyroste, musím na něj dávat mnohem větší pozor, protože se neumí sám bránit. Pak mi ale došlo, že salta na motorce nebo lety do vesmíru nezkouší novorozenci a batolata, ale dospělí lidé. Pidi človíčka položíte na gauč a za půl hodiny je pořád na stejném místě. Ale až vyroste, teprve se začnou dít věci.
Mýtus: Dvě nohy se nevejdou do jedné nohavice.
Stanovisko: Vejdou, ale o tom nikdo nepochybuje, ne?
Bylo nám asi 14, když jsme si s bratránkem slavnostně stvrdili, že my dva dobudeme svět. Dokážeme to! Bez debat. Vždyť je to jednoduché. Stačí najít díru na trhu a udělat díru do světa. A kdo jiný by to měl zvládnout líp než my dva, kluci ze dvou děr poblíž Opavy.
Plni odhodlání jsme se vydali za svými sny a... nebudu Vás dál napínat.
Střih. O zhruba patnáct let později.
Raketa Elona Muska, nesoucí název Falcon Heavy a automobil Tesla Roadster, úspěšně zvládla testovací let k Marsu. Facebook, sociální síť Marka Zuckerberga, čítá více než 2 miliardy aktivních uživatelů. Martina Sáblíková vybojovala svoji šestou olympijskou medaili.
Můj bratránek si na zahradě rodičů postavil opičí dráhu.
Já píšu (spíš nepíšu) tenhle blog.
Ano, jdeme správným směrem a cestou potkáváme spoustu výmolů a děr.
Po překlenutí telecích let, kdy pro mě bylo čtení za trest, přišlo procitnutí. Nesmyslný odpor vystřídala smyslná láska. Ovšem nikoli bezmezná. Knihám bych obětoval svůj život, nad internetovými texty často běduji. Je to má vina, má veliká vina. Vše se odvíjí od očekávání. Ke knihám jsem milosrdný, věnuji jim dostatečný prostor k saturaci mých potřeb a ony mě nezklamou. Internet však pročítám v krátkých pracovních přestávkách, často třeba při obědě, kdy si vystačím s omáčkou na talíři, ta druhá v textu mi nechutná.
Chci krátkou (c)hutnou informaci, námět k zamyšlení, ne dopodrobna vypsaný záměr. Chci věcnost, ne věčnost. Proto předem vzdávám čtení textu, který je delší než dva „scrolly“. Málokdy mě první řádky zaujmou natolik, abych se prokousal osmatřiceti stránkami až na konec. V hlavě mi vyskočí „too long; didn't read“ a hotovo. Omlouvám se autorům. Uvědomuji si, že přicházím o spoustu delikátních myšlenek a okořeněných příkladů, ale mé trávení (času) není neomezené.
Proto mě baví Twitter. Proto sám píšu jen krátké články. A nejen proto třeba rád našlapuju s Olgou.
Můj kolega je šlechtic. Opravdový, skoro jako z pohádky...
Má vlastní erb, malý zámek a velký nadhled. Preferuje gentlemanské dohody stvrzené podáním ruky. Velmi šlechetné, leč s nulovou auditní stopou, což je v organizaci kontrolované několikrát ročně vyloženě radost. Ale především je unikátním rétorem. Nemá potřebu exhibovat, přesto se při každé oslavě narozenin očekává jeho řeč. Rád ho poslouchám. Při proslovech i v každodenním procesu. Vyjadřuje se hladce a přirozeně, bez kudrlinek a nemotorných slo(v)ních obratů, bez zbytečných cizích slov. Bez vulgarit a hanlivých výrazů. Dokonce i bez slov jako „škaredý“ či „hnusný“, které nahrazuje „nepěkným“ a „nehezkým“. Český jazyk je pro něj nástrojem ušlechtilosti a on je šlechticem a šlechtičem českého jazyka.
V poslední době jsem zaznamenal několik podobných, nicméně na sobě zcela nezávislých sdělení, ve kterých se dotyční svěřovali, že jsou šťastni za svoji práci. To by bylo samozřejmě zcela v pořádku, kdyby však předávání této informace nedoprovázel téměř omluvný tón v hlase. Znělo to přibližně takhle: „Vím, že to není nic moc, jsem jen blbý/á ajťák/prodavačka/uhlobaron, ale mě to baví. Jsem moc rád/a, že to můžu dělat.“
Při podobných příležitostech mi automaticky naskakuje ta památná reklama. „Když jsem se v patnácti rozhodoval, co budu dál dělat, pekařina pro mě byla jasná volba. Jasně, člověk se musí otáčet, ale já věřím, že když děláte věci pořádně, lidé to ocení.“ To jsou slova šťastného muže. Nejenže vystupoval v reklamě (!), ale především si užívá svůj každodenní chléb. V patnácti letech si stanovil jasný cíl a bez váhání se vydal nelehkou cestou za jeho dosažením. Podařilo se a nyní již vykonává své vysněné zaměstnání. A je šťastný. Tak šťastný, že ho nerozhodí ani špatná káva. To je profesní vrchol. Nic víc neexistuje.
Jsem z vesnice. Většinu dětství jsem strávil na ulici. Byl to náš svět. Hokej, kolo, míč... k tomu Vám stačí jen ulice.
Pak jsem zažil město v dešti. Nekonečná řada pouličních světel se odrážela na lesklé ploše mokrého asfaltu. Banální. Ale já se zamiloval. Mám ten pohled dodnes před očima. Synonymum uklidnění.
Praha přidala další rozměr. Ulice tu ožívají v inspiraci. Nevyplňují jen prázdný prostor mezi domy, ale jsou místem pro umění, interakce a zábavu. A když prší...
Mám problém s alkoholem. Ale ne takový, jaký asi myslíte. Skoro vůbec ho nepiju, ale většina lidí ano a jen někteří z nich si umí ohlídat množství. A s přibývajícími promilemi se mění charakter. Ze stydlínů se stávají baviči společnosti, ze strašpytlů akční hrdinové, ze slušňáků rebelové, z kliďasů agresoři, z veselých lidí smutné trosky...
Alkohol mi bere lidi, které znám a které mám rád, a vrací mi cizí bytosti, ze kterých je mi smutno.
„Jsem těhotná,“ oznámila mi s úsměvem jednu zářijovou neděli. Když jsem pochopil, že si nedělá legraci, radostí jsem začal bláznit. Uklidnil jsem se až za pár minut a mohli jsme vše v klidu probrat. Zjistil jsem, že sama to věděla už od předchozího dne, ale protože jsme měli v plánu celodenní kurz první pomoci, ze kterého jsem byl dost nervózní, nechtěla mě ještě víc rozhodit. Statečně schraňovala tu informaci v sobě a čekala na ideální moment, abych byl schopný ji přijmout.
Podobně probíhaly i následující měsíce. Zatímco já se lehkovážně bavil myšlenkou, že budu tátou, aniž bych pořádně tušil, co to obnáší, ona už fakticky přijímala roli nastávající mámy. Nevolnosti, rostoucí břicho a s tím spojený diskomfort, bolesti zad, oteklé nohy, diskuze na eMimino.cz, moje hloupé vtipy. Vše snášela s pokorou a trpělivostí. Nestěžovala si a odmítala zvláštní péči. Každý večer usínala na gauči u televize a já ji dlouhé minuty mlčky pozoroval. Začalo mi docházet, jak moc je statečná. Blížící se porod pro mě znamenal příchod potomka, se kterým bude legrace, ale pro ni to měla být jedna z nejtěžších životních zkoušek, na kterou se není možné připravit.
Pak přišel den D a mnohonásobně předčil naše očekávání. Bohužel negativně. Více než 20 hodin jsem pozoroval její tělo zmítané nekonečnými kontrakcemi. Byla vyčerpaná a já bezmocný. Mohl jsem ji jen držet za ruku a mezi kontrakcemi šeptat uklidňující slova. Bojovala. Když jsem jí zpíval naši písničku, se zavřenýma očima pobrukovala do rytmu. Vybavily se mi mé nářky, když jsem přišel domů z fotbalu s rozbitým kolenem. V duchu jsem se hrozně styděl. Myslel jsem, že to nikdy neskončí, ale ona se nevzdávala. Když nám porodní asistentka oznámila, že už se to skutečně blíží, našla v sobě další dávku síly a dokázala to. Den před Dnem matek se stala mámou zdravého syna. Nestala, vybojovala si to. Ukázala mi, jak vypadá skutečná oddanost, a já ji za to obdivuju.
Jsem na ni pyšný. Moje hrdinka.
„Pojďme jíst, děti.“
„Pojďme jíst děti.“
Uvedené věty patří mezi nejznámější příklady dokazující obří potenciál jednoho z nejdrobnějších znaků písma, čárky. Člověk napíše slova v požadovaném slovosledu a má za to, že vyřešil význam věty. Pak se ale zjeví čárka a svou (ne)přítomností a umístěním může razantně význam celé věty změnit. Je to v podstatě kouzlo. Čárky márky fuk. Takže pozor, čárky nejsou fuk.
Nutno přiznat, že čárkování není lehkou disciplínou, tím spíš v českém jazyce plném výpustek, přístavků, doplňků a dalších fantaskních větných členů. Pravidel k této problematice evidujeme tolik, že je téměř nemožné je všechny dohledat a přečíst, natož se je naučit, takže cit a nadhled jsou jistě namístě.
„V terénu“ se pak s čárkami každý pere po svém. Vedle jedinců, kteří mají o pravidlech určité povědomí a v nejistých situacích se řídí citem, narazíme často na lidi, pro které jsou pravidla absolutně jasná a nepřekročitelná, takže například před každým „ale“ automaticky píšou čárku, což je, ale blbost.
No a pak jsou tací, kteří se rozhodli čárky zcela ignorovat. Tento přístup je k vidění například v některých internetových diskuzích, přičemž zde platí nepřímá úměra mezi mírou vyhrocenosti komunikace a množstvím čárek v příspěvcích. Čím více jsou přispěvovatelé rozčílení, tím méně čárek píšou. Pravděpodobně je to záměr diskutujících, kteří usilují o maximální údernost svého sdělení. Svým názorem chtějí oponenta zcela omráčit, a proto využívají i této nekalé techniky, která zcela zákeřně nedovolí soupeři ani nádech. Pravděpodobně. A pak vznikne třeba věta „Komunisti byli nepřekonatelní podvodníci v té době neměli šanci poctiví lidé úplně v pohodě žili debilové.“. Chápete? Já trochu váhám.
A proto, prosím, přátelé, dbejte, ve vlastním zájmu, na čárky.
Asi každý z nás má pár přátel (ať už na facebooku nebo těch skutečných), kteří se rádi obklopují motivačními citáty. Na pozadí obrázku, který si stáhnou z internetu, je v 90 % silnice nebo molo ve stupních šedi, čímž je zvýrazněna hloubka sdělení. Tyto obrázky pak s ještě hlubším úvodním slovem putují na sociální sítě, kde je podobní nadšenci dále sdílejí. A skutečná mottovidla si je tisknou a tapetují si jimi pokojíčky, kanceláře a duše.
Politické dění v České republice je fascinující. Tak fascinující, až někdy zcela upřímně závidím těm, kteří politiku vůbec nesledují. Toho bohužel nejsem schopen, i když bych moc chtěl. Jsem si jistý, že by mi to prospělo. Jenže politika na mě číhá na každém rohu a zatím nemám vyvinutý tak silný vnitřní svět (ani koupený vlastní ostrov někde v Pacifiku), abych se jí vyhnul. Zatím.
Takže dál chodím k volbám a volím další a další umpa-lumpy. Volba vhodného kandidáta se časem změnila na volbu nejmenšího zla. A potvrzuje se, že i nejmenší zlo je pořád zlo. Tím nechci říct, že bychom se tu měli špatně. Už jen skutečnost, že výše uvedené řádky můžu svobodně napsat a pustit do světa, je pro mě důkazem, že žiji v dobré zemi plné možností. O to víc mě ale mrzí přístup politiků, kteří tyto možnosti nevyužívají, ale zneužívají.
Předvolební (z roku 2010, v atmosféře předvolební kampaně - volby do Poslanecké sněmovny)
Začínám mít v oku tiky,
vždy když slyším politiky.
To, co předvádějí nyní,
je důkazem, že jsou jiní.
Místo vyzdvižení plusů
jsou billboardy plné hnusů.
Samé lži a plané řeči,
voliči už hrůzou brečí.
Ať růžoví nebo hnědí,
vždycky všechno nejlíp vědí.
Ve skutečnosti však pouze
mluví hloupě, navíc dlouze.
Voličům jde hlava kolem,
těžká volba: vůl za volem.
Těžko hledat výjimky kladné,
to dřív meteor tu spadne.
Znám jedno řešení pouze,
co by nás dostalo z nouze.
Důsledně a do puntíku
zrušit celou politiku.
Hromadná doprava, především ta městská, nemá v dnešní době příliš dobré jméno, čímž nemyslím pouze přezdívky jako mastná tyč nebo socka. Dle mého neprávem. Nejsem zelenina, abych argumentoval pozitivním vlivem na životní prostředí atp., nicméně vnímám jiná pozitiva. Všichni ti, kteří se hromadné dopravě vyhýbají a v horším případě se jí navíc i vysmívají, si patrně vůbec neuvědomují, jakou sociální studii tento typ přemisťování nabízí.
„Socka“ je totiž takový malý svět v kostce. Lidé v ní nejenom jezdí, ale často také jí, spí a nevoní. Cestující si navzájem pomáhají s kočárkem a pouští jeden druhého sednout, nebo se naopak hádají kvůli omezování svobody a čtení přes rameno. Neustálá akce a interakce. Směsice všech možných emocí.
Říká se, že život začíná až za hranicí Vaší komfortní zóny, tak proč nevyužít tuto dostupnou variantu a nevyzkoušet si, jaký ten život vlastně je a jak ho zvládnete? Nic podobného v autě nezažijete. Jezděte hromadnou dopravou.
Svaly nemám a pochopil jsem, že asi ani nikdy mít nebudu, proto ze mě možná mluví drobná frustrace. Nicméně...
Kde jsou ty časy, kdy byly svaly symbolem užitečné síly?! Dřív, když bylo nutné přestěhovat skříň, naštípat dřevo nebo otevřít sklenici kyselých okurek, vždy byl po ruce nějaký silák, který s radostí vypomohl. Dnes? Svět je stále plný vyrýsovaných týpků nasoukaných do o dvě čísla menších triček, ale zkuste některému z nich podat hasák a požádat ho, aby Vám povolil matice u kola. Dotyčný Vám uštědří pohrdavý pohled a duchaplnou výmluvu, že se nechce umazat. Pak si pro jistotu v nejbližší výloze zkontroluje kvalitu svého účesu a houpavým krokem se vzdálí. Bohužel. Z lamželez už zbyly pouhé lampičky.
„Kniha byla mnohem lepší než film.“ Ano a je to tak v pořádku. Logicky. Zatímco čtete černá písmenka z bílého papíru, ve Vaší hlavě se odehrává barevný proces fantazie vykreslující daný příběh. Pokud nejste režisér, jen těžko se Vám bude film líbit víc. Ani ty nejúžasnější efekty nemůžou předčít Vaši vlastní hlavu. Film je stále „jen“ obraz, na který koukáte, bez větší možnosti zapojit představivost. Vše je již namalované.
Rozdíl, který mě ale baví ještě víc, tkví v kráse jazyka. Tuto výhodu má na své straně opět kniha, a pokud je autor dostatečně zásoben slovy, čtenář je lapen. Zatímco se v knize dočteme o hlavním hrdinovi, který kráčí, bloumá, pochoduje, pluje, ubírá se, směřuje odněkud někam atd., ve filmu, i kdyby se herec přetrhl, to bude vždy pouze stará dobrá obyčejná chůze.
Barva pleti, víra, pohlaví... vše, co rozděluje lidi na nějaké skupiny, může zároveň vést k diskriminaci. Jedná se o vážné téma, proto se předem omlouvám za zlehčující text.
Jsem běloch, muž, heterosexuál, čili na první pohled člen skupin, které diskriminací příliš netrpí. Ale! Jsem levák. A to je, mí milí přátelé (praváci), taky někdy na... levačku. Komplikace, které leváctví přináší, jsou všeobecně známé a ve většině případů i eliminované. Přesto mě napadá minimálně jedna, která mě děsila již na základní škole a setrvává dosud. Stříhání. Disciplína jen pro odvážné leváky. Kolečka z papíru, která nejsou vystřižená, ale spíše vykousaná, byla mojí noční můrou. A to vůbec nemluvím o zákeřné látce, která zůstávala po všech mých pokusech o její rozstřihnutí nůžkami pro praváky dál absolutně netknutá a zcela zřetelně se mi smála do obličeje.
Nůžky pro leváky nám vrátily zpět naše ztracené sebevědomí, přesto však stále existují situace, které odhalí nedokonalost tohoto řešení. Každý levák má své nůžky doma nebo v práci a používá je při každodenních úkolech, ale co ty nevšední mimo domov a mimo pracoviště? Upřímně, znáte někoho, kdo by své nůžky nosil stále s sebou? Já ne a sám si to také neumím představit. A to je jeden z důvodů, který mi brání v tom, abych se stal politikem. Dokážete si představit tu ostudu, kdy při slavnostním otevření nové dálnice zapůjčenými nůžkami pro praváky pižlám pásku? Já ano a jde mi z toho mráz po zádech. Určitě si říkáte, že o nic nejde, vždyť je to legrace. Ano, když pomineme nepatrný pocit studu a méněcennosti, v podstatě je to jen úsměvné. Ale jsou situace, kdy může jít o život. Nezadržitelně se blíží okamžik, kdy do ruky dostanu nůžky k přestřižení pupeční šňůry, a mě děsí skutečnost, že se zatím nikdo z porodnice neptal, kterou rukou budu stříhat...
Asi neexistuje žádná statistika prokazující nesporný „run boom“ v posledních letech, ale na základě vlastního pozorování jsem si jist, že běžců v ulicích i na stezkách skutečně přibylo. Ať už je to způsobeno hromadnou změnou životního stylu nebo těmi pestrobarevnými oblečky, které razantně zviditelňují dříve přehlédnutelné běžce, snad se shodneme na tom, že je to pozitivní. Pohyb lidem svědčí a právě běh je díky své dostupnosti logickým řešením. (Jedno staré prostěkarlovské přísloví říká: Smrt a běh jsou jediné dvě věci, před kterými nelze utéct.) V běhu neexistují limity. Nic Vám nebrání obout si tenisky a proběhat celý svět nebo třeba jen bosky voňavou, čerstvě posekanou trávou obkroužit park za domem. Proto běhají ženy i muži, mladí i staří, hubení i tlustí. Běhají dokonce i vegani, kterým najednou nevadí, že se jedná o masovou záležitost. Někdo se honí za výsledky a vede si běžecké deníky, jiný popobíhá jen tak pro radost nebo aby si vyčistil hlavu. A někdo běhá kvůli již zmíněným pestrobarevným oblečkům a řídí se heslem: Nemusím dobře běhat, stačí, když budu dobře vypadat. Mi osobně dělají radost všichni!
Vděčím běhu za spoustu kamarádů a nezapomenutelných zážitků a jeden z nich se tyčí vysoko nad ostatními. Ani maraton pod 2 hodiny by nepřekonal okamžik, kdy jsem na jednom z běžeckých tréninků zahlédl nejpůvabnější dívku mého života, mou budoucí ženu.
Představte si, že jste kosmonaut. Vaše domovina Vás posílá do neznámého prostředí, kde na každém rohu číhá nebezpečí. Budete se moci spoléhat pouze sami na sebe. Prošli jste výcvikem, ale vůbec si nejste jistí jeho dostatečností. Máte jen kusé informace o místu, kam míříte. Nevíte, jak dlouhá to bude cesta. Nevíte, zda se vůbec někdy vrátíte. Přesto necouváte. Touha po dobrodružství je silnější než strach...
Takhle jsem se cítil já, nejistý kosmonaut, když jsem se ze své rodné vesnice v Moravskoslezském kraji stěhoval do Prahy. Ač mě tu místo pustiny čekala spíš divočina a místo vakua (většinou) dýchatelný vzduch, nebylo to snadné. Ovšem tento kus vesmíru plný mimozemšťanů, kteří mluví jinou řečí, za to jednoznačně stál. Malý krok pro lidstvo, obrovský skok pro člověka.
Dřív jsem měl za to, že fanatismum fanoušků je doménou především prázdnohlavců, které jednoduše nic lepšího než vytrhnout sedačku a hodit ji na hřiště nenapadne. Zkušenosti posledních let mě však usvědčily z omylu. Šílenství si v hledištích nevybírá.
Na vzorku svých kamarádů jsem si ověřil, že i vzdělaní a jindy zcela seriózní lidé propadají atmosféře a jsou schopni činů, které by v době své příčetnosti sami odsoudili minimálně zvednutým obočím. Na stadionu, když fandí svému srdcovému klubu, zkrátka platí jiná pravidla než v běžném životě. To brzy pochopí i postarší dáma, která sedí opodál a pochutnává si na párku v rohlíku. Jsem si jist, že by ji mí kamarádi za „normálních“ okolností s úsměvem pustili sednout v tramvaji, ale tady nejsme v tramvaji. Jsme na fotbale. A jsme neřízené střely. Takže je paní zasypána sprškou sprostých nadávek, a to z jednoho fatálního důvodu: Její tričko má jinou barvu. Z obklíčení ji naštěstí vysvobodí pan rozhodčí, který strhává pozornost rozjívených fanoušků nesprávně odmávaným autem v blízkosti půlící čáry. Upřímně řečeno, nikdy jsem neměl pocit, že by mí přátelé trpěli nějakými psychickými problémy, ale když teď začínají lomcovat plotem, mou hlavou lomcuje podezření, že možná trpí. Světlo na konci tunelu pro ně představují světlice. Ty jsou spolu s dělbuchy a dalšími podobnými hračkami sice zakázané, ale fandění musí mít jiskru. Je třeba oslovit i dosud nezapálené diváky a vznítit jejich zájem! Nebo aspoň bundu.
Deset minut po zápase už jsou to zase moji kamarádi. Klidní a rozumní. Zvláštní věc ty emoce.
Sedíte doma a chce se Vám brečet. Je Vám hrozně, protože Vás vyhodili z práce. Navíc Vám došlo pivo. A došla i tchýně. Prostě všechno špatně. Rozumné řešení se v takových situacích hledá těžko.
V tom zavolá kamarád a Vy ucítíte naději. Popíšete mu svou situaci a čekáte pomocné lano. Přijde ale hláška „To bude zase dobrý, chce to čas.“ nebo „To je život. Jednou jsi dole a jednou nahoře.“ a Vy chytáte to pofiderní pomocné lano a vážete si z něj oprátku.
Fráze. Nic neříkající, neustále dokola omílané slepence slov, které někdy někdo jen tak utrousil (v horším případě složitě vymyslel) a ostatní se jich chytli jako užitečných slovních obratů, čímž si zásadně snížili nároky na vlastní myšlenky. Fráze jsou k ničemu a víme to všichni právě díky situacím, kdy jsme sami potřebovali slyšet něco jiného než chabou floskuli, ale čekali jsme marně.
A vrchol? Tautologická fráze. Když mě chce někdo vážně zničit, nasadí výraz čínského mudrce a pošle tam třeba: „Život je život.“ V tu chvíli cítím fyzickou bolest na prsou, mám tmu před očima a neodolatelnou chuť srolovat se jako starý koberec, odkutálet se někam do kouta a tam tiše vypelichat.
Lifestylové blogy frčí. Kdejaká prozíravá blondýna radí světu, co jíst, jak se správně oblíkat, případně čím se mazat. Jak asi tušíte, nejsem žádný specialista na životní styl a už vůbec ne prozíravá blondýna, ale žiju, a proto si dovolím nabídnout malou ukázku, jak to dělám.
Začneme jídlem, protože to je základ. Pokud očekáváte bombastické recepty plné neotřelých chuťových kombinací, zklamu Vás. Nebudu se rozplývat nad nejnovějšími „módními“ trendy, co momentálně letí v Americe, ani nad konkrétními produkty mých sponzorů, kteří (samozřejmě zcela objektivně!) zrovna teď vyrábí ty nejlahodnější kečupy. Ne. Moje rada je prostá: Jezte, co Vám chutná, a užívejte si to. Pokud jste tlustí, nepomůže Vám dieta, ale pohyb. Upřímně, neznám nikoho, kdo by zhubl jenom díky dietě. Neříkám, že takoví lidé neexistují. Určitě existují. Ale pochybuju, že jsou šťastní. (Možná pak z mindráku píšou blog o „zdravé“ stravě, aby v tom nebyli sami.)
To je za mě k jídlu vše. V podobném duchu by se nesly i všechny ostatní rady, ať už na téma oblíkání, hudby, sportu atd., takže je zbytečné to dále rozebírat a plýtvat Vaším časem. Zkrátka žijte tak, jak Vás to baví.
No a tím jsem za sebe vyčerpal celé téma lifestylu. Nic dalšího bych k tomu nevymyslel, takže ty nekonečné blogy vlastně obdivuju...
Když jsem byl mladší, dost jsem se styděl a stud v mém případě způsobuje problém s mluveným slovem. V blízkosti děvčat, která se mi líbila, jsem se překvapivě styděl velmi, tudíž se ze mě stávalo stvoření tišší než ona pověstná voda a o mletí břehů jsem si mohl nechat leda zdát (ať už si pod tím představíte cokoliv).
Tuto situaci bylo nutné řešit. Jak už jsem naznačil, nejsem přehnaně atraktivní typ, který by děvčata omračoval jednoduše tím, že existuje, tudíž jsem tušil nezbytnost konání. Byl jsem nucen vyvinout nějakou snahu. Věděl jsem, že to nebude lehké. Překonat sám sebe, přemoci stud a vystoupit ze svého stínu, bojovat a rvát se za svou budoucnost, nebát se, hodit všechno za hlavu a jít za svým snem! A tak jsem začal psát. Posera.
Psaní (= psaní dopisů, protože počítače ani mobily v té době v ČR ještě nikdo neznal) poskytovalo dostatečný časový i místní odstup pro má vyjádření. Přes počáteční drobná zakolísání (např. tajný mstitel místo ctitel) jsem v této disciplíně našel potřebnou jistotu a útěchu. Mé (s)věty se rozvíjely. I když to úplně nepřineslo kýžené ovoce, protože s holkama nakonec přece jenom musí člověk i mluvit, hodnotím to kladně a můžu tento postup, tím spíš v dnešní době mobilů, jen doporučit (samozřejmě pouze v případě, že nejste tele a nezpůsobíte hrubkami víc škody než užitku).
A pro inspiraci přikládám jednu romantickou básničku, která vznikla během výše uvedeného období a je oblíbená především díky své univerzálnosti.
Jmenuje se *.
*, to jméno vyslovit je slast.
Pro * bych zradil i svou vlast.
* je přednější než chlast.
Mé pouto s * je silnější než plast.
(Místo hvězdičky je možné dosadit jakékoliv jméno.)
Znáte ten blahodárný pocit, kdy si jen tak hovíte ve vaně, kolem Vás plují pěnové obláčky, žlutá kachnička a bohulibé myšlenky a Vaším jediným úkolem je usrkávat ze sklenky bílého vína? Dokonalost. A znáte někoho, kdo by na to měl každý den čas? Málokdo. Obávám se, že se bude jednat o zanedbatelnou minoritu.
A proto je tu sprcha! Rychlá, svěží, efektivní. Pár minut trvající intimní sblížení s téměř magickým zdrojem energie. No jo, ale jen těžko si ve sprše přečtete knížku nebo necháte zaplavat vánočního kapra. Takže? Sprcha nebo vana? Nebo kompromis? V úvahu přichází sprchovat se ve vaně. (Nebo si umíte představit/realizujete ležení ve sprše?!). Obecně jsem zastáncem kompromisů, ale v tomhle případě říkám radikální ne! Důvod je čistě prozaický a procesní (a zcela subjektivní). Zkuste si poskládat téměř dvoumetrové nepříliš ohebné tělo do půl metru široké vany a metr dlouhou hadicí si umýt vlasy. Jde to, ale ty pozice a polohy Vás nenapadnou ani v nejdivočejších snech.
Vím o čem mluvím. Denně se doma v tomhle kompromisu koupu.
Moje dovolená u moře je jako běžet půlmaraton.
Nemůžu se dočkat startu, jsem pln očekávání. Na startovní čáře se mačkám v hloučku stejně nedočkavých lidí s cílem zajistit si co nejlepší místo na slunci. Hlavou mi běží myšlenka, abych hlavně nepřepálil start. Marně. Vždycky přepálím. S pokorou přijímám přezdívku Rajče. Karel Rajče. Snažím se to hodit za hlavu a užít si každou minutu, každý krok, každý lok slané vody. Jsem slaný. Všechno je slané. Z dostupných pokrmů se mi zvedá žaludek. Dochází mi síly. Hořím. Halucinace. Nechávám se unášet vlnami. Všechno se rozmazává. Jen já a moje horečka. Cílová rovinka. Konec. Hurá! Už nikdy.
Nebo znovu nejdřív za rok.
Ono to vlastně nebylo zas tak špatné.
Bylo to super!
Tím chci říct, že každý, kdo tráví dovolenou u moře, zvládne zaběhnout půlmaraton.
„McDonald's je zlo! Aspoň to teda tvrdí známá. Ona je odbornice přes stravování. Sama jí jenom naklíčené obilí a vypadá teda výborně. Fakt. A zdravě. No a speciálně na mekáč je nejvíc vysazená. Že prý nic horšího nezná. Prý tam používají přepálený olej a do už zkaženého masa melou ještě kopyta, umělou hmotu a tak. No prostě zlo! Nechápu, jak tam můžeš chodit.“
No, můžu. McDonald's mám rád, z mnoha objektivních důvodů, a žádná naklíčená odbornice mi to asi nerozmluví, určitě ne vymyšlenými fámami a pomluvami. Kdyby se totiž tato neustále dokola omílaná tvrzení zhrzených zakládala na pravdě, můj čas na tomto světě by byl již dávno spečetěn, nebo bych byl minimálně stejně otrávený jako průměrný zaměstnanec České pošty. Jenže nejsem. Žiju a čas strávený trávením je mi potěšením. A to dřív byly doby, kdy jsem chodil do mekáče třeba i 4x týdně, což by dnešní foodblogeři patrně nazvali Dobou temna. Ale mně bylo fajn. Tak proč ne? O čem jiném by to mělo být? Pokud si mě teď představujete jako dvousetpadesátikilového hrošíka, chápu, ale bohužel Vás musím zklamat, vážím sotva třetinu (a mám skoro dva metry), takže neplatí ani stereotypní moudra typu "Nechoď do mekáče, budeš tlustý!". Pardon.
Je mi jasné, že McDonald's nemusí vonět všem. Určitě existují skupiny lidí, které jej z nejrůznějších důvodů nenávidí, pohrdají jím, případně jej alespoň se vztyčeným nosem ostentativně ignorují. Neberu jim to. Mají na to právo, ať už se jedná o lidi, kterým tam opravdu nechutná, nebo o skupinky obecných odpůrců fast foodů či ještě obecnějších odpůrců všech amerických společností. Jen mě občas zaráží nesmyslnost argumentů, které uvádějí, a taky jejich potřeba vnucovat všem svůj postoj. Ano, McDonald's nevyrábí nejzdravější pokrmy na světě a má spoustu dalších chyb. A nikdo nás nenutí tam chodit.
Přemýšlím, jak by asi dopadl dokument Super Size Me, kdyby se natáčel v českém prostředí (například v českých jídelnách). Mám za to, že zkratka UHO a další zdejší speciality mají obří potenciál pro získání celosvětové popularity.
(Tento příspěvek nevznikl na popud, za úplatu ani pod tlakem žádné jiné fyzické ani právnické osoby. Jedná se o svobodný a dobrovolný názor autora.)
Z důvodu existence dvou významů slova diakritika raději hned na úvod upřesňuji, že hodnocení produktů pro cukrovkáře není tématem tohoto příspěvku. Cílem je vyzdvižení významu diakritických znamének v psaném textu.
Diakritika je vážná věc a kdo tvrdí, že ne, nechápe, že v (ne)používání těchto drobných znamének může být háček. Nebo čárka. Nebo kroužek. Hlavním problémem je, že celou situaci evidentně podcenil už Jan Hus, který dost pravděpodobně nepředpokládal tak masové rozšíření mobilních zařízení a s tím spojených nešvarů v psané komunikaci. Husovi nemůžeme upřít zapálení pro věc, nicméně samotná realizace záměru byla provedena nedobře, s výraznými znaky amatérismu a odfláknutí. Ne nadarmo se říká, že poctivého nepálí.
Systém, ve kterém jsou diakritická znaménka samostatnými symboly a různě se přidávají k písmenům, čímž většinou dost podstatně mění významy slov, nabízí v dnešním světě plném ležérních lidí nebezpečně velký prostor k dezinterpretacím. Jednoduše řečeno, neznám moc lidí, kteří by při psaní SMS a jiných zpráv využívali diakritiku, zkrátka protože nemusí. A systém není blbuvzdorný. Proto je svět plný nejasných vět. V lepším případě se může jednat o zábavné slovní hříčky (např. rada x řada x ráda, plakát x plakat, ples x pleš, moc x moč atd.), ale v těch horších může jít autorovi zprávy o život (pašák x pasák, krutá x krůta, zralá x žrala, nestihla x neštíhlá atd.).
Zkrátka a dobře, není vhodné podceňovat zásadní význam diakritiky.
Věčně nedospělý floutek.
Dráždič lidských chápadel.
Jedna z utržených loutek.
Karel. Prostě Karel.